Mám kamaráda, kterého nakonec manželka dotlačila až holkám na privátu v Praze 4. Jak se jí to povedlo? Omlouvám se všem dámám, které se mohou cítit dotčené tím, že my chlapi nechápeme ženský způsob uvažování. Lumír byl kamarád a kolega z práce, věrnějšího chlapa byste marně hledali. Ne, že by se na ulici neotočil po postavou v pohledné minisukni, ale nikdy, dokonce ani v opilosti (zažil jsem s ním nejeden bujarý večírek) se nepokusil sbalit holku s tím, že by si mohl zpestřit den či noc. „Nemá smysl, abych si to u Marušky rozlil. To by mi neodpustila. A pokud nechci, aby někdo něco věděl, tak už dva lidi jsou moc. A v případě nevěry jsou už ve hře dva,“ říkával. Takže když se rozvedl a argumentem ze strany Marie byla nevěra, byl to pro všechny šok. Přitom šlo o nevěru, která nebyla.
„Tomu bys neuvěřil. Měli jsme služebku s kolegyní a ubytovali nás v hotelovém pokoji spolu. Chápu, že to zní divně, ale jednak to nebylo poprvé a jednak máme spolu fakt jen pracovní a kolegiální vztah. Já jsem byl šťastně ženatý, ona šťastně vdaná, tak jsme si po jednání dali dvoudecku Sauvignonu po večeři a já pak šel do hospody a ona asi na pokoj. Jenže jsme se u toho vínka vyfotili, ona dala fotku na Facebook.
Má žena se toho nějak chytla. Prý si záměrně vybírám pracovní cesty právě s touto kolegyní, abych si užíval. Nejde vyvrátit něco, co si neudělal. Začala dělat pakárnu. A pak už tošlo samo. Tichá domácnost se střídala s italskou a protože jsme měli každý svůj byt a bez dětí, tak nebyl rozvod nijak dramatický. A víš co, teď si užívám. Chodím na privát. Praha 4 jich má požehnaně a řeknu ti, vůbec to není špatné.“
Zaujala mě myšlenka, že nejde dokázat něco, co se nestalo. V případě reálné nevěry by mohly existovat fotky, emaily, esemesky a jiné indiskrétní důkazy, ale v případě neexistující nevěry nic takového není. Fotka u vína? Takových mám desítky. Dokonce jsem byl služebně 3 týdny s kolegyní v zahraničí. Sice jsme bydleli každý v jiném hotelu, ale kdybychom chtěli, rozhodně by to nebyl problém. K ničemu nedošlo, ale mít žárlivou partnerku, tak tohle je přesně ta věc, kterou nevysvětlíš, podezření nevyvrátíš.
Žárlivost je obecně prapodivná vlastnost. Jako záminka stačí cokoli. Třeba to, že díky zpoždění ujede navazující spoj a pozdní příchod vyvolá vlnu výčitek typu „kdo ví kde jsi byl, s kým a co jste tam dělali…“ Měli jsme žárlivou kolegyni v práci. Stačilo jen sledovat telefony, které dělaly jejímu milému ze života peklo. Volala mu za naprosto průhlednými záminkami několikrát denně, aby ověřila, že není s jinou. Dokonce když šel s chlapy na pivo a logicky ji nechtěl sebou (fakt by kazila atmosféru a zábavu), tak nenápadně nakukovala do hospody, zdali nelaškuje se servírkami.
Jednou jsme udělali ošklivý vtip a zatáhli ho do hospody, kde byly dámy nahoře bez. Už je to řada let a umíte si představit ten domácí výslech. Jasně, že se rozešli. Žádný chlap, ani ten sebevěrnější, by takovou kontrolu nesnesl. Shodou okolností jsem ji nedávno potkal a je pořád singl. Prý nějaké další známosti měla, ale podle jejich slov „od ní každý chlap utekl a ona neví proč“. Nedivím se a nemá smysl jí to vysvětlovat. Vtip je v tom, že ona považuje žárlivost za důkaz lásky, takže kdo žárlí a kontroluje ten miluje. A kdo miluje hodně… zbytek si snadno domyslíte.
Jelikož žárlivostí netrpím, tak nevím, jestli se dá ovládat. Jestli je to dědičná „choroba“, nějaká chemická vnitřní úchylka způsobená hormony nebo jen nějaká divná vlastnost, která se dá vůlí přemoci. Heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ mi totiž přijde naprosto mimo. Pokud partnerovi důvěřuji, nemusím ho prověřovat a pokud prověřuji, tak je to důkaz nedůvěry. Nebo ne?
